Všichni tak trochu někam spěcháme, ani tak nějak netušíme. Jsme totiž poháněni časem. Čas má každý z nás vyměřený, pokud jste determinista. Ale všichni se shodneme, že člověk nemůže objektivně (zatím) prodloužit své já na této zemi za jistou hranici. Do stovky by se to ještě nějak dalo doklepat, ale pak už to jde všechno do kopru. A my to tak nějak tušíme. Avšak při honbě za časem tak trochu zapomínáme žít. Jen si to vezměte – valná většina lidí se dnes vdává a má děti až kolem třiceti let.


A proč tak pozdě? Protože se nejdřív studuje, buduje kariéra, vydělávají peníze. Je to všechno dobře, což o to. Zaopatřit by se měli všichni sami. Ale často je velmi lehké zapomenout, že máme žít, když nám zvoní v hlavě několik termínů na soudě nebo máme co každý víkend pracovní. Čas letí hrozně rychle, člověk si to ani neuvědomuje. A nejnovější technologie nám toho času kradou mnohem více. Často ubíhají hodiny a my jedině koukáme do displeje našich mobilů.

Vzpomeneme si někdy až příliš pozdě

Někdy to zajde až tak daleko, že je nám čtyřicet, máme nějaké ty peníze či úspěšnou kariéru, ale jsme sami. Marně se rozhlížíme po našich prázdných apartmánech po někom, komu bychom mohli říct, co se nám zdálo či jaký jsme měli den. Než si ale uvědomíme, že jsme vlastně celý život žili sami, tak může být příliš pozdě.

Někdy to zkrátka nejde

Je nutné si přiznat, že pokud nemáte dobrou startovní pozici, tak se z vás asi miliardář do dvaceti nestane. Může se stát, ale pravděpodobnost je velmi malá. Jedna krásná myšlenka na závěr zní: „někdy to prostě nestihnete“. A to je důležité si uvědomit. Někdy je totiž nutné se zastavit a přestat něco honit. Protože jestli se zastavíme, tak možná si uvědomíme, že to, co jsme celou dobu naháněli po světě, není jenom nedosažitelné, ale není to ani to, co někde v hloubi duše chceme. Zkuste se proto někdy zastavit, byť něco nestihnete.